You are here: Home Sborové dopisy Únor 2018 Jakou cestu zvolíme?
Hlavní menu
News
31. 12. 2018
Petice za udělení azylu čínským křesťanům
odkaz
3. 6. 2018
Slavnostní shromáždění Církve Křesťanská společenství
místo sborových bohoslužeb, od 14:00 v hotelu Olšanka
26. 5. 2018
Festival Na Výšinách
25. 5. 2018
Noc kostelů 2018
24. 5. 2018
Místo uzdravení
pravidelná setkání k modlitbám za uzdravení
od 18:00 Palmovka
16. 5. 2018
Setkání manželských párů
s Jamesem Cecy
15. 5. 2018
30 dní modliteb za svět islámu
Od 15. 5. do 14. 6.
 
Document Actions

Jakou cestu zvolíme?

Kategorie: úvodník

Dva lidé vystoupili do chrámu, aby se pomodlili: jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, lupiči, nespravedliví, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát týdně a dávám desátky ze všeho, co získávám.“ Avšak celník, který stál opodál, nechtěl ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: „Bože, projev milost mně hříšnému.“ Pravím vám, že ten sestoupil do svého domu ospravedlněn spíše než onen farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude pokořen, kdo se však pokořuje, bude povýšen. (L 18,10–14)

Do chrámu vstupují dva lidé. Oba hledají Boha a chtějí se k němu dostat. Jeden je představitel náboženské elity. Zná Bibli, snaží se podle ní žít a je v tom asi i dost úspěšný. Skutečně nekrade, necizoloží, postí se a dává desátky. A myslí si, že se kvůli tomu dostane k Bohu. Jak lehce se to může stát nám. Víme o milosti a určitě s ní počítáme. Současně si ale myslíme, že žijeme život posvěcenější než lidé kolem nás, že jsme tak aktivní modlitebníci, chváliči, kazatelé, vedoucí něčeho, pracujeme v sociální oblasti (nebo si dosaďte dle svého), že vlastně potřebujeme té milosti méně než ti ostatní. U žádného hříchu nás nikdo nechytil a my můžeme ztratit citlivost na ty jemné věci, kde Boží vůli míjíme. Jak by Bůh nepožehnal někomu tak úžasnému jako nám.

Může být i jiný případ, o kterém mluví Žalm 10,4. Člověk, který o Bohu raději moc nepřemýšlí a domnívá se, že Bůh nevidí nebo je lhostejný. Potom začne jednat svévolně. Sice má pocit, že něco v jeho životě není v pořádku, ale raději se na to Boha neptá, aby se nepotvrdil jeho pocit. V té situaci nám může pomoci napomenutí od někoho jiného. Když utlumíme i to, může se stát, že postupně přestaneme slyšet i tichý hlas Ducha svatého, který jedná s naším svědomím, a nenápadně se naše cesta začne odklánět od cíle.

Zákonictví, tedy spoléhání na svůj výkon, a svévole vedou do pokrytectví. Začneme ukazovat jen svá vítězství a skrývat, často i před sebou, své prohry. A svévolník vede dvojí život. Pokrytectví vede ke smrti. Pokud se nám stane, že se do něj z jakéhokoli důvodu dostaneme, je třeba z něj rychle vyjít. Skrze to, že přijdeme k Bohu v pokání a většinou se obrátíme i na nějakého člověka. Vyznání selhání někomu blízkému pokořuje, ale vede k uzdravení a změně.

A co ten druhý muž, který přišel do chrámu. Celník sice patřil k bohaté části společnosti, ale byl to kolaborant, s kterým se slušný Žid nebavil, člověk, který mnohdy okrádal své spoluobčany. Nevíme, jak žil tento konkrétní celník. On sám věděl, že v jeho životě nejsou věci v pořádku a že si Boží přízeň nezaslouží. Vydal se tedy cestou milosti. Ta začíná poznáním, že jsem hříšník, který si nemůže pomoci. Že potřebuji milost, smíření. Vede přes pokání, přijetí odpuštění a spravedlnosti v Kristu. Už nejsme hříšníci, ale spravedliví a svatí. To ale není důvod k povýšení, ale k pokoře. Nejsem svatý díky náboženským úkonům, kdy kopíruji ostatní a žiji v podstatě ze zkušenosti a vzpomínek na Boží jednání v minulosti, ani díky svým skutkům nebo proto, že si Bůh mého hříchu nevšiml. Stále vím, odkud mne Bůh vytáhl, nezapomněl jsem na své pády nikoli proto, že nepočítám s odpuštěním, ale že jsou pro mne varováním a připomínkou Boží milosti. Cesta milosti je to, co pro nás Bůh připravil.

Je na nás, kterou cestu si vybereme. Náboženství prázdných skutků, zákonictví, anebo milosti. To není nějaké teoretické rozhodnutí, nenahradíme ho proklamací „jedině milost“ nebo něčím podobným. Jediný smysl má každodenní život ve vydanosti Bohu a spoléhání na jeho milost, která je každého jitra nová a kterou také každý den znovu potřebujeme.

Celý sborový dopis

Lubomír Ondráček

Powered by Plone CMS, the Open Source Content Management System

This site conforms to the following standards:

Personal tools